Nevím, jak je to možné, ale čím víc knih od něj čtu, tím se mi zdají lepší. Začal jsem v tomto sledu: Sputnik, má láska -> Kafka na pobřeží -> Konec světa & Hard-boiled wonderland -> Norské dřevo -> 1Q84.
Poslední knihou, kterou jsem dočet od něj, je tedy 1Q84, tak zkusím napsat nějaké věci, které mě zaujaly v knize.
Český překlad obsahuje zatím jen 2 části ze 3, poslední by měla vyjít na podzim 2013. To jsem nevěděl, dokud jsem knihu nedočetl a nekoukl se na net. Hodně otázek zůstala nezodpovězená, což ale není nic neobvyklého u Murakamiho. Od začátku sledujeme příběhy 2 lidí - muže a ženy.
Muž se jménem Tengo je rádoby spisovatel a učitel matematiky na škole. Jeho život se změní, když se mu dostane do rukou soutěžní dílo s názvem Kukly ze vzduchu. Protože je dílo napsáno velmi jednoduchým stylem, rozhodne se Tengo spolu s jeho šéfem Komacu, že to Tengo upraví a pak pošlou upravené dílo do soutěže. Přitom budou předstírat, že to vše napsala sama autorka Fukaeri, a oni tak zůstanou v naprosté anonymitě. Dílo vyhrálo první cenu, ale také od té doby se začaly dít divné věci, které se vymyká chápání Tenga.
Žena se jmenuje Aomame a její oficiální prací je sportovní trenérka, ale ve skutečnosti je profesionální vražedkyní. Vždy však popravuje jen muže, které nenávidí ženy (násilníky a úchyly). Jednoho dne si však všimne, že svět okolo ní už není to, co bývalo. Zlom nastává ve chvíli, kdy potká znásilněnou 10-letou dívku, a dostane za úkol zavraždit jejího násilníka. Netuší však, že násilník je tzv. Lídr náboženské skupiny Předvoj, o které se nic neví.
Příběhy se střídají po kapitolách. Zpočátku to vypadá, že vůbec s sebou nesouvisí, ale samozřejmě na konci knihy se jejich osudy protnou. Stejný styl prolínání 2 příběhů, kdy se příběhy střídaly po kapitole, už použil Murakami v Konec světa. Nechápu, jak dokáže ukončit každou kapitolu tak napínavě, že mě vždy naštvalo, když jsem musel přečíst další kapitolu o té druhé postavě. Také se mi líbí, že postavy jsou si podobní v mnoha maličkostech. Např. nejčastěji zmíněná skladba Sinfonietta od Janáčka zní na začátku knihy, když holka jede v autě, pak si ji ještě několikrát pustí doma. Stejnou skladbu hrál chlap na střední škole na činely.
Celá kniha provází velmi pochmurná atmosféra. Oba postavy působí a také jsou velice osamělí, i když žijí ve velkoměstě Tokio. I přesto, že spolu nikdy nemluvili, a jen se drželi za ruce asi 10 vteřin na základní škole, jsou do sebe zamilovaní. Toto zamilování (nebo spíše vzpomínka na sebe, protože se 20 let neviděli) je to, co je drží na živu. I přesto si tuto zamilovanost uvědomili až na konci 2.knihy a chlap začal holku hledat, aby ji nenašel. Holka chlapa viděla z balkóna, a když se po dlouhém váhání rozhodne vyjít k němu z baráku, on už byl pryč.
Tato kniha patří k jedné z nejvíce fantasy knih od něj. Je tu koncept 2 světů - rok 1984 a rok 1Q84. Tyto světy jsou odlišné v maličkostech (např. některé události, které se staly), ale třeba i v počtu měsíců, kdy 1Q84 má 2 měsíce. Ve knize se objevují tzv. Little people, což jsou něco, co uvádí svět do pohybu svými činy, které nejsou ani zlé, ani dobré. Nechybí tu ani telekineze u jednoho z postav. Pak jsou tu kukly, ve kterých se ukrývají daughter, což jsou jakési stíny lidí, které slouží jako vchod do tohoto světa pro Little people.
Jako vždy se tu vyskytují odkazy na různé filmy a hudby a knihy. Překvapivě nejčastější je česká klasika Sinfonietta od Janáčka. Pak si pamatuji ještě song It's Only a Paper Moon. Z filmů je tu Případ Thomase Crowna. Nesmějí chybět ani úryvky z knih (jak by řek XZibit: kniha v knize). Tengo čte Fukaeri část knihy od Antona Pavloviče Čechova s názvem Sachalin; Ze Sibiře. Pak v jiné části knihy Fukaeri cituje asi 10 min část z japonské knihy Příběh rodu Taira.
