Singapore 3

Sentosa
Ostrov Sentosa je obrovský zábavní park. Myslím, že část je uměle vytvořena. Když jsem byl v Singapuru v roce 2010 (asi), tak jsem tu bydlel. No a teďka jsem se tu byl podívat znova, jak se ostrov za tu dobu změnil. Popravdě ty věci, které jsem viděl, se moc nezměnily, ale buď tam přibyly nové atrakce, nebo jsem je předtím neviděl.
Na ostrov jezdí jednokolejní vlak z obchoďáku Vivo City, což je zase obrovský obchoďák, kde je dokonce i lodní terminál. Protože jsem tam byl o víkendu, tak vstupné se neplatilo. Jinak se platí asi doláč či dva, nic hrozného. Pokud však se chci účastnit jakékoliv z atrakcí, to už stojí výrazně více. Například Universal Studio park tam stojí S$ 74, ale rozhodně doporučuji. Co jsem tam viděl zajímavého, byla vzduchová komora, ve kterém bylo možné vyzkoušet vznášení se. Bylo možné se dívat z venku na ty lidi, co se vznáší, a vypadalo to suprově. Akorát se vznášeli tak minutu a lístek stál 100 doláčů. Snad někdy jindy.
Šel jsem také na pláž. Zatím to byly první pláže, co jsem tu viděl, a ani nevím, zda uvidím jiné. Musím říci, že nic moc. Voda nebyla průzračně čistá a pláž rychle klesala, takže kousek od břehu již byla hloubka jaxvině. Pokud se chcete koupat v Singapuru, tak asi jen v bazénu, na Sentose nemá cenu se koupat. Singapur je spíše přístavem pro nákladní lodě (taky je to 2. největší přístav na světě po Shanghai).

MacRitchie
Příroda v Singapuru je většinou zrekonstruovaná, ale na několika místech lze najít i původní přírodu. Nevím, zda je to tak i v MacRitchie rezervoáru, ale je tam hlubokej les. Abyste to celé prošli, je potřeba si vymezit půl dne. Jakmile se dostanete do lesa, tak musíte projít to celé nebo jít zpátky, v polovině cesty není možnost vyjít ven. Celá trať má tak 12 km.
V lese jsou vidět poměrně velcí motýli, pak také ještěrky. Ale největší aktrakcí celého rezervováru bych řekl, že jsou vopice. V severní části parku jsou všudypřítomní. Občas na cestičkách bývají celé gangy a jen tam sedí a koukaj na vás. Zpočátku jsem měl trochu strach, protože když jsem koukal na jeden z nich, tak vycenil zuby, ale zjistil jsem, že neútočí a jsou v klidu. Takže pokud chcete vidět vopice, je to ideální místo pro pozorování.
Zajímavou atrakcí je visutá most nad pralesy, která je zdarma. Spojuje dva nejvyšší body MacRitchie. Když po ní jdete, trochu je cítit, jak se pohupuje. Most má také dírky v podlaze, aby bylo možné koukat dolů. Také doporučuji.
Kdybych měl příště jet do tohoto rezervoáru, vystoupím na zastávce Flame Tree Pk. Tato zastávka je umístěna blíže vopicím a visutému mostu.

Chinese & Japanese Garden
Čínská zahrada se nachází poměrně daleko od centra města, až u stanice Chinese Garden na zelené. Ale díky tomu, kde bydlím, je to zase kousek ode mě. Vstup do zahrad je samozřejmě zdarma. Je to pěkná zahrádka s čínskou věží u vstupu, která bohužel byla v rekonstrukci v době, kdy jsem tam šel. Nachází se tu také jezero s dvěma věži, na které můžete jít a porozhlídnout se. Krajina vypadá jak z filmů o staré Číně. V jezeře plavou mnoho želv a občas i nějaká velká ještěrka. Je tu také zahrada s různou zeleninou.
Japonská zahrada se nachází přes most od čínského. Architektonický styl zahrady je trochu jiné, mají tu typické japonské brány, které oddělují posvátná místa (chrámy) od obyčejného světa. Také jsou tu takové malé lampiony, klenuté dřevěné mosty a nechybí ani bonsai. Prostě typická japonská zahrada.

Pracující důchodci a postižení
Pokud tu jdete do fast foodů nebo do food courtu, uvidíte tu mnoho pracujicích důchodců. Třeba v McD běžně vytírají a uklízejí táce důchodci a mladí prodávají na kase nebo vaří. Důchodci také uklízí nádobí ve food courtu a vytírají stoly, nebo chodí s vozem obsahující pití nebo dim sum a prodávají. Podobně je to u postižených, kteří často prodávají ubrousky, protože papírové ubrousky se tu nerozdávají jako v ČR. Zajímavé je pozorovat (nebo nezpozorovat), že tu nejsou ŽÁDNÍ žebráci. Za tu celou dobu jsem neviděl ani jednoho žebráka. Ani v centru města, ani v bohatých čtvrtích a ani v chudších čtvrtích. Všichni makaj. I postižení a důchodci se musejí ohánět, aby vydělali na živobytí. A tak to má bejt.

Výhled na město zdarma v ION
Pokud chcete vidět z výšky město, je tu možnost využít zdarma observation deck (vyhlídka) v obchodu ION. Je ve výšce 218m. Není to sice nejvyšší bod ve městě, ale za ty prachy to stačí. Vyhlídková místnost je celá zaskleněná, což je možná nevýhoda. K vyhlídce se musíte dostat skrz obchodní centrum ION Orchard, což je další ze zdejších obrovských obchodních center. Zabloudíte tu velmi snadno, protože tento obchoďák je spojen s dalšími 2 obchodními centry a se stanicí metra. K vyhlídce je nejjednodušší cesta přes výtah do 4.patra, u kterého je napsané ION Sky. Do ION Sky však musíte přestoupit na speciální výtah. Protože ION Sky je zároveň propojený s restaurací a barem, je u vchodu do výtahu recepce, ale můžete normálně projít. A pak už trololo nahoru na vyhlídku.

Rychlý(?) internet
V místě, kde bydlím, by měl být poměrně rychlé internetové připojení (optické). Myslel jsem, jak to bude oproti Česku super rychlé, ale opak je pravdou. Rychlost byla malá, naměřil jsem na dsl.cz jen okolo 2Mb download. Také české stránky se načítaly o dost pomaleji než v ČR. Ale youtube na HD rozlišení se stahovalo docela rychle. Dnes jsem zkusil naměřit rychlost na mezinárodním webu, které zohledňuje i lokaci. Rychlost byla o více než 15x vyšší než předtím. Takže pokud chcete tu koukat na české weby, budete muset se smířit s pomalejším internetem. Naopak mezinárodní stránky, které zohledňují i vaší lokaci, budou stále svižné (např. youtube, google apod.).

Singapore 2

Mladá Mona Lisa v Arts House

O víkendu v sobotu jsem zašel do galerie, která se nachází za parlamentem Singapuru v centru města. Vystavoval se tu totiž obrázek mladé Mona Lisa (vynechám skloňování). Výstava velmi zajímavě a poutavě poučovala o původu obrázku Mona Lisa. Odhaluje některé věci, které jsem dříve netušil. Víte, že na obrázku je vidět kousíček sloupu, která však nemá stínování. V době, kdy žil Leo da Vinci, to byla neodpustitelná chyba. Takže se spekuluje o tom, že ten sloup nenamaloval Leo, nýbrž nějaký jeho student podle jiného obrázku, toho původního. A ten původní zobrazuje Monu Lisu, která je ale asi o 10 let mladší. Také se dochovalo mnoho záznamů o tomto původním obrázku a i náčrt tohoto obrázku od Rafaela (ten z Želví nindži). Mysteriozní výstava jak kniha od Dana Browna.

Výstava trvala asi hodinu a půl a na konci výstavy uvidíte zmíněný obrázek v originále. Jinak na celé výstavě byly jen kopie obrázků. Určitě ale stojí za to se jít podívat, pokud máte cestu kolem.

Singapurské zoo

Zoo v Singapuru je docela známé po světě. Do zoo většinou nechodím, když pobývám někde krátkou dobu, ale protože tu jsem dlouho, tak jsem zašel, protože na Couchsurfingu někdo dal událost jít do zoo. Nakonec se té zoo události zúčastnili já a ještě jedna holčina z Austrálie, event jaxvině.
Sešli jsme se na snídani s orangutány, což je tutová turistická atrakce. Tato sranda stála 33 doláčů. Co jsem za ty peníze dostal, byla vydatná snídaně formou švédských stolů a možnost se vyfotit s orangutány a hadem. Taky jsem toho využil. Snídani jsem si dal docela dost, ale holčina z Austrálie si dala neuvěřitelně a ještě si něco vzala s sebou do kabelky. Orangutáni přilezli sami odněkud z výšek a pak tam seděli a chovatelé je krmili. Když jedli, tak jsme měli možnost se s nimi vyfotit. A když dojedli, tak zase odfrčeli po svém někam do hajzlu.

Jinak zoo je velmi zajímavě udělaná. Mnoho zvířat tam pobíhali volně. Příkladem jsou malinké a divně vypadající opice, lemuři, netopýři, ptactvo, motýli. Tyto zvířata jsou ale klidná, o nic nežebraj a neútočí na lidi. Velká zvířata jako lvi či tygři a sloni jsou držena mimo dosah lidí, ale měla docela dost prostoru, žádná klec. Bylo tam také show zvířat, kromě běžného krmení třeba i akce s lachtany (tam jsem nešel) nebo s vopicemi, papoušky a tak (nic moc, spíše pro děti). Krmení bylo naopak zajímavější. Viděl jsem krmit třeba lva.

Zoo nabízí i jízdu po vodě (je tam obrovské jezero), kdy můžete vidět nějaká další zvířata, nebo noční safari. Tyto atrakce však stojí stejně jak vstupenka do zoo, takže jsem toho prozatím nevyužil. Třeba někdy příště.

Thaipusam

Podivný název je označení pro hinduistický svátek, který se konal i zde v Singapuru. Je tu totiž hodně Indů a mají i dokonce svou vlastní čtvrť Little India. Na netu jsem našel, že se tu má konat jejich svátek a v rámci toho má být průvod, tak jsem se zašel podívat. Průvod jsem viděl, ale byl poměrně malý a pod mé očekávání. Zaujali mě propíchaný lidi, kteří šli v průvodu. Propichovali si třeba tváře nebo záda, aby tam mohli mít všelijaké ozdoby. Nevím, co to má symbolizovat. Ženy v průvodu měli tradiční indické kroje a na čele tečku a.k.a. třetí voko, což bylo také zajímavé vidět na vlastní oči. Šli a občas něco zařvali, čemuž jsem nerozuměl (ale neřvali Hare krišna, hare hare hare). Doprovod jim dělala hudba z přenosného rádia, některé ženy si i něco psali na telefonu (nevím, jestli fotili selfie), což mi připadlo trochu divné a duch průvodu se trochu vytrácel.

Po cestě Indové a Indky rozdávali zdarma pití. Měli tam 3 typy - normální vodu v lahvi, džus (nejspíš) a divné mléko. Vyzkoušel mléko a byl to kekel. Mléko bylo slané a kořeněné a plavali v něm nějaké listy. Nicméně jsem ten kekel vypil až do dna, protože mi bylo blbý vylít v indické čtvrti. Indické mléko tohoto druhu už nikdy více. Pozor na indická mléka.

Vysoké školy v Singapuru

Za tu dobu, co tu pobývám, jsem se byl podívat do dvou vysokých škol. Jedna z nich je National University of Singapur, což je asi nejlepší VŠ tady a možná i v Asii. Při procházce touto školou jsem zjistil, jak je její campus veliká. Když jsem se domníval, že v Austrálii v UQ je velký campus, tak jsem se zmýlil. Tady je ještě větší. Procházel jsem se jen v severní části campusu, ale odhaduji, že bych musel jít půl hodiny, abych ho prošel z jedné strany na druhou. V campusu mají různé fastfoody a restaurace pro obědy. V jedné, kde jsem byl, dávali studentskou slevu všem, takže předpokládám, že ceny budou nižší než běžně.
Dále jsem navštivil i Nanyang Technical University. Tato škola leží na okraji města. Její campus je asi stejně velký. Jezdí tam zdarma autobus, takže asi si dokážete představit velikost campusu. Přestože škola má v názvu Technical, není to jen o technických oborech. Jsou tam i ekonomické a sociologické obory. V rámci mé návštěvy školy jsem zavítal i na kytarovou akci školy. Líbilo se mi to, studenti hezky hráli. V této škole jsou prý 4 food courty. Jeden food court má asi 15 různých stánků s jídlem a pitím, takže výběr je tu veliké. Dal jsem si jídlo, které stálo S$ 3,5 (1 doláč = 18,3 Kč). Jídlo bylo stylem Subway, kdy jste si mohli vybrat z několika ingrediencí, které si dáte s rýží, např. kuře, různé druhy zeleniny, vepřové atd.
Mimochodem, ve škole funguje eduroam. Bohužel už nejsem student, takže jsem se nemohl připojit.


Jiné zajímavosti:

• Jednoho dne pršelo. Ten den jsem se zrovna vydal do centra města. V centru města okolo řeky v Clarke Quay (čti [ki:]) jsou kamenné lavičky, na kterém se dá hezky sedět a koukat na řeku. Lavičky však byly poměrně mokré, protože pršelo. Chvilku sedím na lavici, která je mokrá jen trochu. Najednou vidím dědu, který nese hadřík a vytírá každou lavičku, aby byla suchá. A že těch laviček tam je. Když to vytřel, tak začlo znovu pršet.
• Jak jsem se už zmínil, jezdí tu dvoupatrové autobusy. Nedávno jsem si ještě všiml, že u schodů do druhého patra mají displej s počtem volných míst ve druhém patře. Docela užitečná věcička.
• V potravinách používají místo papírových cenovek elektronické displeje, takže asi šetří papíry. Za to nešetří igelitkami, které dávají zdarma. A pokladní vám také naskládá jídlo do těchto igelitových tašek zdarma.
• Všechny reklamní bilboardy, které jsou u autobusových zastávek, mají u sebe NFC čip s QR kódem. Bohužel nevím, k čemu to je, protože nemám smartphone.

Singapur - první týden

Protože je v ČR zima, tak jsem si říkal, že pojedu na chvilku do Singapuru se zahřát. Singapur leží blízko rovníku a tak je tu furt teplo nad 30°C a je to i místo bezpečné s rychlým internetem, což potřebuji pro práci.

Let z ČR do Singapuru byl hodně dlouhý a dělil se na 2 tratě. První trať byla jednohodinovka do Amsterdamu. Jediný menší problém byla změna gate na letišiti V.H., naštěstí jsem si toho všimul včas, protože nějaké slečny se tam také zmateně ptaly. Let z Amsterdamu do Singapuru byl opravdu dlouhý, protože trval 12 hodin, což je asi nejdelší let bez přistání, na který jsem kdy byl. Naštěstí po 12 hodinách také doopravdy skončil a přistál jsem v Singapuru.

Při vstupu do země je nutné vyplnit imigrační kartu, kde kromě běžných osobních informací se vás ptají i na adresu bydliště. Na zadní straně karty je velkým písmem napsané, že se trestá smrtí převoz drog. Jinak stačí mít pas a celníci vám dají razítko na 90 dní bez keců.

K místě ubytování jsem se dopravil taxíkem. Taxík je tu poměrně levné, cena z letiště stojí cca jako v Praze a prý jsou tu poctiví taxikáři. Jel jsem jen jednou, takže nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Ubytování jsem našel na Airbnb. Bydlím ve čtvrti Mt. Sinai, kde jsou hezké vily, auta typu Jaguar, Ferarri a Lexus, a kde bydlí i hodně cizinců. Já ale bydlím v 12-patrovém paneláku s venkovním bazénem (v ceně), pěknou zahradou a restauracemi. Ubytování v Singapuru je poměrně drahá záležitost oproti ČR, protože je to tu hustě zalidněné. Drahá jsou i auta. Mít auto tady je opravdu známkou bohatství. Na rozdíl od ČR si musíte pro pořízení auta se zaregistrovat, a registrace stojí od $S 80 000 výš a platí jen pro jedno auto na 10 let, pak si to musíte obnovit. Pro představu, za tuto cenu můžete koupit v USA nové Porsche. Až po registraci si můžete koupit auto. A pak je tu drahý benzín jak v ČR a často se platí mýtné. Drahé ceny aut je z toho důvodu, aby lidi používali MHD. I tak je na silnicích hodně aut, a některé domy mají dokonce i vícero luxusních aut, co jsem tu zahlídl.

Protože tato čtvrť je poměrně bohatá, tak se asi moc nekrade. Proto je v bytě furt otevřeno ve dne i v noci. Nutno podotknout, že u vchodu k barákům je hlídač, ale pochybuji, že čekuje každého, kdo sem jde. Ale zatím nic neukradli, což je takové zvláštní, když hned v obýváku, kam je vidět z chodby, nechávají MacBooky a tak. Já si pro jistotu zavírám okno do pokoje a zatahuji závěsy.

MHD v Singapuru se jmenuje SMRT (Singapore Mass Rapid Transit). Lístky jsou na kartě podobně jako Opencrad v ČR, akorát se to jmenuje ezLink. Peníze lze dobít o dost pohodlněji než v Praze, kde pro nabití Opecard přes net potřebujete vykonat 16 kroků + dojít si nabít do mašiny, a ještě k tomu jen pro nákup permanentek. V Singapuru jsou pro dobití stroje podobně jako v Austrálii, kdy přiložíte kartu, dáte prachy a prachy jsou v kartě. Platí se za každou jízdu přiložením karty ke čtečce a cena se počítá podle vzdálenosti. 20-min jízdy mi stál cca S$ 1,50. Busy i metra jsou tu klimatizované.
Autobusy klasicky neříkají stanice a člověk musí mačkat Stop v buse nebo na bus ze zastávky zamávat, aby zastavil. Jízdní řády busů neinformují přesně, v kolik jakej bus jede, ale jen intervaly mezi busy (např. jednou za 15min - 20min).

Metra jsou lepší než v Praze. Stanice jsou klimatizované a obsahují přepážky, takže musíte mít lístek pro vstup do metra. Také je tu sklo, které odděluje koleje od cestujících, takže nehrozí spadnutí, ale také člověk nemůže lehce spáchat sebevraždu. Na některých novějších trasách tu i metra bez řidičů, jednou jsem s tím jel a furt žiju, nejspíš jezdí dobře. V metru jsou i televize. Hlas z metra tu nejen říká názvy stanic, ale také třeba upozorňuje na mezeru mezi metrem a terminálem, aby tam člověk nespadl, nebo když zbystří někoho podezřelého, ať upozorní personál metra, a občas zazní i něco čínsky. Každopádně mluví trochu víc než metro v Praze.

Oficiálními jazyky jsou tu 4: angličtina, čínština, malajština a tamilština. A je to docela znát. Nápisy jsou často ve 4 různých jazycích. Lidi tu často mezi sebou mluví svými jazyky, někteří umí jen svůj vlastní jazyk a ne anglicky. Když jsem byl v restauracích, mnoho lidí na mě mluví čínsky, a když poznali, že čínsky neumím, tak občas řekli pár slov v lámané angličtině, občas jsme přešli na znakovou řeč. Když už mluví trochu anglicky, tak poměrně neslušně, ale prý je to zdejší styl. Např. na vás při objednávání vyhrknou "What do you want?" A mají velmi divnou výslovnost, taková čínská angličtina.

Jinak pokud půjdete na Google ze Singapuru, nabídne vám, který ze 4 jazyků chcete používat.

Někde jsem četl, že wifi v Singapuru je na poměrně vysoké úrovni. To je pravda, a je všudepřítomný, a myslím, že ho mají i v metru. Avšak pro turistu je wifi stejně nemožné chytit jako v Praze, protože pro připojení je nutné se registrovat. Registrace je poměrně otravné, požadují po vás i telefonní číslo, na které dostanete pak přístupový kód. Nakonec wifi zdarma je možné chytit akorát ve Starbucksu, kde stačí jen souhlasit s podmínkami, nebo jako student eduroam (to už ale nemám), všude jinde je nutné se registrovat. Registrace je nutné také pokud chcete koupit dobíjecí SIM kartu. Neexistuje tu, že si koupíte jen číslo a pak voláte. Musíte předložit pas, říct adresu atd. Otrava, já si číslo nekoupím, ještě by mě špehovali.

I přesto, že předchozí odstavec vyzněl poměrně ve style 1984, tak na silnicích to na první pohled nevypadá. Za celej tejden jsem potkal jen jednou nějakého policajta, jak šel na oběd, a to byl možná ještě voják. Jinak tu žádní policajti nejsou, nebo aspoň nepobíhají venku. Ani policejní auto jsem nezahlédl, a ani dokonce sirénu houkat jsem neslyšel. A to ani v centru, kde to poměrně žije. Každopádně jsem se dočetl, že Singapur je 4. na světě, co se týče počtu vojáků na jednoho obyvatele, a dává dost peněz do zbrojení, protože se bojí islámských sousedů Malajsie a Indonésie. Vojáky jsem tu viděl víckrát než policajty, to je fakt. Třeba fungují jako policajti. Nebo místo policajtů fungují kamery. Jsou vidět na každém rohu, na každém vchodu a v každém MHD prostředku.

Důvod, proč jsem sem jel, je teplo. A teplo tu doopravdy je. Přes den teplota dosahuje 32°C ve stínu, takže se potím, i když sedím. Pak večer je docela příjemně, ale i tak si pouštím klimatizaci, abych se mohl přikrýt peřinou. Teplota tu nekolísá, takže každý den je 32°C. Po prvním týdnu jsem zjistil, že předpověď počasí je nepřesné. Dnes (pátek 31.01.) například hlásili s 90% pravděpodobností, že bude bouřka. K poledni spadlo jen pár kapek tak malých, že jsem mohl furt chodit venku. Několik dní z tohoto týdne mělo pořádně pršet, ale ani jeden den kromě pár kapek nic nenapršelo.

Co se mi tu líbí, je mnoho náboženství a multikultůra. Různé náboženství je tu vidět na každém rohu. Často tu potkáváte lidi se zahalenou hlavou a.k.a. muslimky, protože sousední země Singapuru jsou muslimské. Také Indové, Pákistánci a Bangladéšané jsou tu v hojném počtu, a ti jsou zase Hinduisté. Za tu dobu, co jsem byl tady, jsem zašel do jednoho hindu chrámu. Nesmí se tam chodit v botech  a kněží byli do půlky těla svlečení. Zajímavá to budovat i náboženství. Samozřejmě tu nechybí všudepřítomní křesťané a jejich kostele, i když tady je to spíše protestantská církev. Čtvrté náboženství, co jsem si tu všimnul, je budhismus nebo spíše čínské pojetí budhismu (který je skoro stejný jak ve Vietnamu). Když už se zmiňuji o Číňanech, nechápu, jaktože je tu čtvrť Chinatown, když Singapur je dá se říct Chinatown sám o sobě. Asi z marketingových důvodů.

S multikulti přichází pozitivní věc, a to žrádlo. Jsou tu snad všechny druhy jídel na světě, podobně jako v NYC, ale s převahou asijských (nečekaně). Žrádla tu lze najít v drahých a luxusních restauracích, kam se asi musí chodit v dlouhých kalhotách a botech (trochu bych se styděl chodit v šortkách a pantoflích), ale jsou tu i pouliční stánky a restaurace a.k.a. asijský styl, kdy stoly a židle stojí na chodnících a chodci musí chodit po silnicích. Zatím jsem tu z místních specialit měl akorát Frog's porridge, což je rýžová polívka a žabí stehýnka. Z multikulti jídel jsem měl třeba malajsijské jídlo, indonéské jídlo, čínské jídlo atd. Jídlo, co mi nechutnalo a nesnědl jsem, jsou smažené mušle s vajíčkem. Ty mušle měly poměrně syrovou chuť, a bylo to tučné jako tuk. Koupil jsem to u stánku, kde nebyla fronta i přesto, že ve vedlejších stáncích byla, což byla možná chyba.

Také jsem se přesvědčil, že Singapur je nákupní město. Obchody tu jsou mega velké, a to tak, že se lze fakt snadno ztratit. A mega velkých obchodů není jen jeden, ale vícero. Hlavní nákupní ulice Orchard Rd jich má dokonce jeden vedle druhé. Tak velké obchody jsem snad neviděl ani v New Yorku, a že tam také byly velké obchody. Hodně se tu prodává luxusní zboží, ale v trochu větším měřítku než na Pařížské v Praze. Např. Cartier tu má dvoupatrový obchod, nebo Louis Vuitton tu má několik velkých obchodů. Nechápu, jak může existovat tolik bohatých lidí. V obchoďácích jsou také super tzv. Food Court, což jsou místa s jídlem. Je to podobné jako v pražských obchodních centrech, jen asi tak 10x větší výběr jídel. Zajímavé je, že k jídlu nejsou zadarmo papírové ubrousky. Místo toho tam chodí nějací lidé a vy si můžete od nich koupit balíček cca za 30 centů (5 Kč). Na wikitravel jsem čet, že jsou to postižení lidé, kteří si takto přidělávají, protože jim stát nedává nebo dává malou podporu.

Singapur je také známé tím, že je čisté. A je to tu doopravdy čisté, dokonce i centrum, kde chodí mnoho lidí, je čisté. Dosáhli to asi tím, že mají velmi tvrdé tresty na všechno, dokonce i na znečišťování. Například ve zdejším metru se nesmí jíst ani pít. Pokud porušíte, hrozí vám vysoká pokuta asi $S 1000. Za celou dobu jsem nikoho neviděl jíst ani pít. Metro ani stanice také nemají nikde žádné nápisy ani grafity, je prostě čisté. Četl jsem o případu, že se sem dostali nějací Rakušané nebo tak, počmárali metro a policajti je chytli. A když je chytli, nejen že je postihla vysoká pokuta, ale i vězení a pak i nějaké ty rány bičem. Takže asi proto tu nikdo nečmárá blbosti po zdech ani po metru.

New York State of Mind - postřehy 2

Chtěl jsem psát každý týden nový článek o tom, co je nového v USA. Bohužel není doma net a v práci musím pracovat, takže až dnes (12.9.2014), kdy už skoro odjíždím domů, jsem našel čas napísat nějaké další postřehy.

Pracovní dny

Pokud je dnešní název dne pondělí, úterý, středa, čtvrtek nebo pátek, tak vstávám mezi 5:15 až 5:30 (a.m.). Zpočátku bylo vstávání v chillu, protože jet lag dělá hodně a chodil jsem brzo spát. Nyní jsem si už zvykl na svoji matraci a.k.a. postel, proto se vstává čím dál tím hůře. Výhodou brzkého vstávání jsou prázdné chodníky a méně aut na silnicích (na těch hlavních tazích je po ránu aut jak normálně v Praze). Brzké vstávání mi dovoluje se zúčastnit konferenčního callu s lidmi z Prahy, proto vstávám brzy. A také chodím domů už někdy okolo 4 odpo.

Kancl máme kousek od Chelsea Market. Chelsea Market je obchodní dům, který obsahuje převážně restaurace a fastfoody. Jednou jsem tam byl v poledne a nebylo místa k hýbání. Od té doby tam nechodím. Co jsem zahlíd, tak jsou tam snad všechny typy jídel, takže každý si něco najde. Ať jsou to italské, thajské, čína, japonsko, usa burgery, mořské plody, květiny, bio jídla, halal vepřové, košér atd.

Restaurací je okolo práce velký dostatek. V prvních dnech jsem si vyzkoušel dost různých restaurací, ať už jsou to burgery, pizzy, mexikáni nebo thajsko. Nakonec jsem se rozhodl chodit na burgery do Corner's Bistro k panu Billovi. Bill je poměrně starý pán menšího vzrůstu (menší než já), vypadá a mluví něco mezi italštinou a hispáncem, a s největší pravděpodobností se nejmenuje Bill. Prostě jsem ho tak pojmenoval jako někteří lidi  pojmenovávají své plyšáky nebo mobily. Nejlepší na té restauraci není ale Bill, nýbrž hamburger. Hambáč stojí USD 9.75 bez daně, daň činí dalších 9% navíc. K tomu samozřejmě připočti povinné "dýško". Ale stojí za to. Má to nejlepší maso, který jsem kdy ochutnal, a nedokážu to popsat vlastními slovy. I ty hranolky k tomu jsou super. Musíte ochutnat. Na Yelpu to má nejlepší hodnocení z okolních restaurací. Hambáč tu mají menší velikost než v ČR a tak se lépe vejde do ruky, ale jsou lepší.

Co se týče známých fastfood řetězců jako McD nebo KFC, těch tu v okolí moc není nebo jsem je neviděl. Vyzkoušel jsem i nějaké méně známé a nic moc. Jmenovitě např. Wendy's, White Hall, T.G.I.F. (i když to není asi fast food, stejně nic moc). Mekáč tu chutná podobně jak v Praze a stojí to jen o trochu víc a navíc se nemusí dávat dýško, takže je to nejlevnější póvl jídlo (junk food).

Kultůra

Možností je tu hodně. Stačí zajít ven a uvidíte takových kultur jako snad nikde na celém světě. Co restaurace, to je jiná jídelní kultůra. Dokonce i česká restaurace tu je, ale jako jediná z restaurací zde mi příliš nechutná.

Pokud se zajímáte spíše o muzea a tak, je také z čeho vybrat. Zatím jsem byl v Museum of Modern Art (MOMA), Transit museum a Jewish Museum. Chci ještě očekovat Metropolitan museum NY a pak Natural Museum.
MOMA - lístek sem stojí $25 a rozhodně za to stojí. Pokud se ještě zajímáte o kreslení nebo grafiku nebo něco podobného, je to zážitek k nezaplacení. Muzeum má 6 pater, k projetí jednoho patra vám tak zabere hoďku času. Hodně je tu originálů od klasiků jako jsou Picassa, Gaugina, van Gogha apod. Pak jsou tu vystavené moderní umění, což jsou kontroverzní díla, u kterých platí "Hate it or love it". Je tu vystaven třeba Salvador Dalí nebo ten americký umělec, co dělá reklamní věci, jehož jméno je známé, ale zapomněl jsem ho. V dalších patrech narazíte například na počítačovou sekci, která mě také nejvíce zaujala. Je tu historie počítačů, pak jsou tu různé staré a známé hry (např. Pacman, Super Mario), nějaké Google věci, hledači min apod. Vše je samozřejmě interaktivní a můžete zkoušet.
Transit museum - toto muzeum není na Manhattanu, ale v Brooklynu. Není to turisticky známé místo, přesto je to také zajímavé. Nenajdete tu žádná díla od známých umělců, ale dozvíte se něco o tom, jak se stavělo metro v NYC. Jsou tu vystavěné také staré vagóny metra a můžete se po nich projít. Lístek stojí jen $7.
Jewish museum - židovské muzeum se nachází kousek od WTC One (ten nejvyšší barák v NYC).  Protože je tu v práci hodně Židu a jeden Žid z vedlejšího kanclu je podle mě dost liberální (má vousy jak Žid, nosí hábit jako židovský Harry Potter a má i pod čepicí), proto jsem šel do tohoto muzea. Také ráno hraje na divný hudební nástroj, který vydává zvuk jako když kvíká děcko, tak jsem chtěl vědět, co to hraje. V muzeu jsem to ale nezjistil, takže je to prostě židovská hymna. Každopádně muzeum je zase poměrně velké, pokud chcete vše pročíst a tak, sebere vám to den. Lístek pro studenty zde stojí jen $7. Muzeum má 3 patra. V prvním patře se dozvíte něco o Židech obecně. Jaké mají zvyky, uvidíte nástroje, se kterými se dělala obřízka, oslava bar mitzvah a.k.a. den dospělosti, hanukkah atd. Také se dovíte, kteří Židi jsou kteří a jaké jsou směry židovství (ortodoxní, socialisti, zionisti a liberální). Prostě je to pohodové patro, který s emocemi moc nepohne. Druhé patro je naopak pravý lolocaust. Ano, je celá věnována holocaustu v Německu, od vzniku až po úpadek. Uvidíte zde vyvěšenou originální vlajku s hakenkreuz, videa z té doby, různé originální vyhlášky, dopisy vězňů a dětí a další věci. Hodně drsné je vyprávění židovských dětí. Musím to zopakovat, že je to pravý lolocaust a místy se to zdá neuvěřitelné, že se něco takového stalo ani ne před 100 lety. Musíte vidět, ani pak to ale nelze pochopit. Třetí patro je již o židovství v současnosti. Jelikož jsem musel vyzvednout věci z prádelny, bylo to rychlé patro a nic mě nezaujalo.
Guggenheimovo museum - toto muzeum je tak známé po celém světě, že má i poměrně kvalitní český popis na wikipedii. Lidi (já) znají spíše ten barák zvenku než co je uvnitř. A opravdu byl ten barák více zajímavý než samotná díla. Přitom v muzeu (nebo spíše galerii) byly vystaveny samé známé obrázky jako od Cezanne, van Gogh nebo Picassa (období před kubismem, kdy kreslil ještě normálně). Vstupné do muzea stojí $ 14 pro studentíky, pro normální lidi $ 16. V ceně je zahrnut i audioprůvodce, což určitě dělá obrazy o mnoho zajímavější. Audioprůvodce je vlastně jedna aplikace, která je nainstalována na iPod Touch.
Bohužel dnes až někdy do října se připravuje výstava, proto byla uzavřena točité schodiště, což je asi nejlepší věc v tomto muzeu, a také tři horní patra. I tak prohlídka 3 zbylých pater mi trvalo asi 3 hodiny, protože jsem si u některých děl pozastavil a poslouchal vyprávění.
Jak jsem zmínil, barák samotný je skvostné architektonické dílo. Byl otevřen někdy v 50.letech min. století na 5th Avenue, což je asi také nejznámější ulice zde v NYC. Podél celé kupole je schodiště, kde by měly být vystavěna díla (dnes nebyly) a je prý zážitek koukat na proudy lidí, jak koukají na díla. Stoupání tohoto schodiště je 3%, takže je vhodné i pro invalidy. Ze střechy jde dolů přirozené světlo, který má osvětlovat celý barák za slunečního dne (dnes pršelo).

Někde jsem četl, že je povinnost zajet do Broadway do divadla. Tak jsem si také koupil lístek na jedno představení. Je to Lion King. Lístek stál cca neuvěřitelných $ 160, a to ještě byl ten levnej. Jo, Broadway je drahé místo. Kupodivu kdybych si lístek nekoupil, nemusel bych ho už sehnat. Je poměrně rychle vyprodáno a kupoval jsem to tak přes 14 dní předem, abyh měl za tuhle cenu požadované místo. Například u těch nejlepších her, kde účinkuje Jack Hughman a.k.a. Wolverine, ceny začínají od $ 200 výše a lístek si kupujete tak měsíc předem. Drahá záležitost, report o divadlu napíšu, až to uvidím.

Také jsem asi 4x byl v kině. Kina tu jsou stejná jak v ČR, akorát trochu víc kin a filmy jsou i novější. Lístek stojí v multikině za $ 15, v menším kině v Brooklynu jsem dal okolo $ 10. Stejně jako multikina v ČR tu na lístku nejsou místenky a míst je vždycky dost (jednou jsme byli okolo 10 lidí v celém sále). Také jsou tu k dispozici pítka, takže si nemusíte kupovat pití před představením. A do kina lze brát i jídlo zvenčí, kontrolor lístku mi jednou zkontroloval i batoh a měl jsem tam jídlo a pohoda.

New York Empire State - nějaké postřehy

Big Apple, New York City, město, které nikdy nespí atd. New York patří mezi ty největší, ve kterých jsem kdy byl (větší byly asi jen Peking, Shanghai a Seoul). Je to však město s nejvíce mrakodrapy a možná i nejvíce multikulturní, které jsem kdy viděl. Sydney sice bylo také hodně multikulturní, ale např. moc lidí z negroidní rasy jsem tam neviděl.

Důvody odjezdu
Protože v současnosti pracuji v americké firmě se sídlem v NYC, tak jsem se rozhodl sem jet. Také je to jedna z míst, kam bych se tak či tak chtěl podívat v budoucnu. Navíc jsem chtěl někam jet na dovolenou.

Přípravy
Před samotným odletem jsem si připravil několik věcí. Jako první je nutné koupit si letenku. Našel jsem nějakou za 18k Kč, letí se z Prahy časně ráno (6:45am) a dorazí se do NYC ten samej den v 11:50am (časový posun -6 hodin GMT). Všetko to bylo přes pelikan.cz. Co jim tam špatně fungovalo, byl zadávání API (Advanced Passengers Info). Musel jsem jim volat na centrálu a stejně informace tam zadali špatně. Nakonec ty info nebyly ani potřeba, ale to zjistíte až na letišti, na netu je napsáno opak.
Dále jsem si rezervoval místo bydlení přes Airbnb. Protože jsem chtěl bydlet přímo na Manhattanu někde blízko k práci (max. 45 min pěšky), tak jsem si našel místo v Chinatown. Bydlení není úplně nejlevnější. Protože jsme jeli 2 lidi, chtěli jsme byt nebo pokoj s 2 posteli a toto nejlevnější apartmá nás vyšlo na 36k Kč na osobu na měsíc.
Jako poslední krok jsem si zařídil ESTA (něco jak vízum). Oproti vízu je to jednodušší v tom, že je to v podstatě nákup přes eshop. Na jejich webu si vyplníte nějaké údaje o sobě, zaplatíte $14 a je to hned hotové.
Nejsložitější část z celé přípravy byl najít ten správný byt na správném místě za správnou cenu. Sice je k dispozici hodně bytů, ale ceny buď začínají od 5k USD výše za měsíc nebo jsou velmi daleko od centra, což by se také nevyplatilo, zvláště pokud jste turisté.

Přílet
Let byl poměrně standardní, letadlo od Delta Airlines nic moc, jídlo bylo v pohodě. Po příletu se prochází imigrační branou, kde se imigrační policajt vás zeptá na to, co je účelem vaší cesty, přejde bio pasem přes stroj, který o vás ví vše, sejme otisky prstů a fotku, a můžete jít. Celý to trvá tak 3 min.

První kroky
Letiště JFK je poměrně daleko od města. Naštěstí je tu přímé spojení s metrem, který funguje také dobře. Co vás v metru na první sestup zarazí, je hic ve stanicích. Stanice jsou na rozdíl od těch českých poměrně blízko u země, a tak tam není chládek z podzemí, ale hic z nadzemí. Lístek tu také nestojí extrémní prachy (např. v Austrálii jsem platil $17 jen z cestu z letiště k nejbližšímu MHD), ale jen $5 od letiště k MHD a pak dalších asi $2,5 do města. Cesta je poměrně dlouhá, takže jít pěšky místo toho je nepředstavitelné. Metro vypadá hůře než v Praze a má trochu divnou vůni, ale není to nic hrozného. Zajímavé bylo to, že vlak v některých částech tunelu poměrně dlouho zastavoval. Takže cesta, která by asi trvala tak 35 min pražským tempem, se nakonec protáhlo na 55 min.
Naše první kroky ve městě vedli přímo do našeho kanclu někde na Manhattanu. Pro představu, kanclík asi 2,5x2,5m tu asi stojí $1900 USD (ta kóje vedle našeho kanclu, kterou jsme však nechtěli). Náš kancl je o trochu větší, ale taky nic super. 3 lidi se sem vejdou, ale that's it. V kanclu jsme si vyzvedli doláče (miliony doláčů a nějaké ty šeky a diamanty) a klíče k novému bytu a šli jsme domů. MHD z kanclu do bytu trvá asi 20 min.
Byt je poměrně malé, pokoje obsahují postel nebo spíše matrace a stůl a to je tak vše. Z okna je slyšet permanentní hučení ve stylu Niagara, takže přes noc se musí spát se zavřeným oknem. Občas tam lítaj komáři, ale to jsem zabil stylem spreje proti komárům. Matrace jsou nic moc, jeden je tvrdý a na druhém je cítit každá pružina. Kromě ložnic je tam i obývák, kuchyňka a WC a sprchový kout, všechno však v malém provedení, takže celkově je byt tak pro 2 lidi.

Chinatown
Ten je tu poměrně veliký. Někde jsem i čet, že je to největší chinatown mimo Čínu na světě, žijí tu až 150000 Asijců. Rychle jsem tam tedy zapad. Silnice a ulice tam opravdu trochu připomíná Čínu či Vietnam, ať už jsou to pouliční prodavači, odpadky po zemi, smrad a nebo zavěšená mrtvá zvířátka za vitrínou restaurací. Jako první restauraci jsme taky nemohli vyzkoušet nic jiného než nějakou tu čínu. Dal jsem si hned 3-chodové menu (dimsum, rýži s hovězí a nějaké almond tofu dezert) a celkově to vyšlo na 40 doláčů.

Dýška v USA
Když už povídám o restauracích, je dobré zmínit o jejích cenách. Začnu dýšky. Dýška se tu dává od 10 - 20% (můj šéf dává 20%, pokud je to extrémně špatné, tak 10%). A proč je tomu tak? Je psáno v jedné knize a také mi to říkal kolega, že číšníci i číšnice tu dostávají extrémně nízký základní plat a zbytek mají jen z dýšek (např. jen $1,5 za hodinu). Také (nebo spíše díky tomu?) se o hodně více snaží než v českých restauracích. Jsou milí, při jídle se chodí ujistit (někdy i několikrát), zda máte vše v pořádku atd.

Ceny v USA
Další věc, která může zahýbat s cenou, jsou daně. Daně jsou pro každý stát různé, proto jsou všechny ceny uvedené bez daní. Takže v restauraci, pokud narazíte na jídlo za $10, musíte si připočíst ještě asi 9% zde v NYC. A to platí nejen v restauracích, ale všude, dokonce i na internetu. Chtěl jsem si koupit MacBooka za 1800 USD, ale pak jsem zjistil, že to stojí 2000 USD s daní. Nuff said.

MHD v USA
MHD jsem příliš v USA nepoužil. Příjemná je cena jízdenky z letiště do centra, vyjde to tak na 7,5 USD se vším všudy. V NYC je také druhé nejstarší metro v USA (za Boston), je však jediný na světě, který jezdí nonstop (24/7 365 dní). Linek je tu taky mrtě, takže se dostanete skoro všude metrem. Kromě MHD tu také jezdí busy, ale s tím jsem zatím nejel.
Posledním MHD je ferry a.k.a. velká loď. Ta převáží lidi z Manhattanu na Staten Island (čtvrť NYC). Je to poměrně veliká loďka o čtyřech patrech, která převáží kromě lidí i třeba i auta. Co je super, je její cena. Jako jediná jezdí zdarma  intervalu po 30 min denně. Z tohoto ferry je super výhled na Manhattan a mrakodrapy, hlavně na nové WTC barák (3.nejvyšší na světě), pak také lze vidět sochu svobody a nějaké ty lodě.

Grails 2.3 a IntelliJ debug breakpointy nefungují

Pokud vyvíjíte Grails 2.3 v IntelliJ IDEA 12.6 (a možná i jiné verze), může se vám stát, že přestane fungovat debugování a aplikace se nezastaví při breakpointu. Problém je kvůli nové vychytávky (feature) forked mode, kdy spouštíte aplikaci v samostatném JVM a tato aplikace má vlastní proces. To má samozřejmě výhody jako vlastní nastavení parametrů tohoto JVM nebo při problémech se ukončí jen jeden konkrétní JVM (více na SO). To ale také způsobí, že IntelliJ v defaultním nastavení neumožní breakpointy v kódu. Řešení je několik, já jsem to vyřešil tak, že jsem vypnul forked mode :)

grails.project.fork = [
    test: false,
    run: false
]

Pro více informací a jiné způsoby řešení se koukněte na jeden blog, kde jsem řešení zjistil i já.

Google Analytics API s Grails

Dělám teď na aplikaci, kde chci získat data z Google Analytics jako počet návštěvníků nebo statistiku nejnavštěvovanějších URL. Protože už jsem něco zkoušel s API od Google jako mapy, platby nebo grafy, tak si říkám, že to nemůže být tak těžké. Omyl. Bylo to docela komplikované to správně rozběhnout v Grails.

Konkrétně jsem potřeboval rozběhnout Reporting API (v3). Na Google mají návod, jak udělat "Hello World" pro tohle API. S největším problémem jsem se setkal už na začátku při získávání těch správných knihoven a jejich závislostí. Google samozřejmě má pro tohle zase jiný návod, kde je napsaný asi bambilion potřebných knihoven, kdybych to měl stahovat postupně. To se samozřejmě dnes už nedělá, ale používá se Maven nebo podobný buidovací nástroj (pro Grails je to Apache Ivy). Funguje to hodně podobně jako Maven, jen má jinou syntaxi, takže se lze řídit návodem pro Maven. Google vás zase odkáže na další stránku s návodem, tentokrát i s ukázkovou aplikací pro Javu s pom.xml (Maven soubor).

Po rozbalení ukázkové aplikace v souboru pom.xml zjistíte, že jsou potřeba tyto knihovny:

      <dependency>

      <groupId>com.google.apis</groupId>

      <artifactId>google-api-services-analytics</artifactId>

      <version>v3-rev74-1.17.0-rc</version>

    </dependency>

    <dependency>

      <groupId>com.google.http-client</groupId>

      <artifactId>google-http-client-jackson2</artifactId>

      <version>${project.http.version}</version>

    </dependency>

    <dependency>

      <groupId>com.google.oauth-client</groupId>

      <artifactId>google-oauth-client-jetty</artifactId>

      <version>${project.oauth.version}</version>

    </dependency>

Knihovna oauth-client je potřeba, jen pokud potřebujete, aby aplikace mohla žádat uživatele o přístup k jejich Google Analytics (něco jako Facebook přihlášení). To jsem ale nepotřeboval, protože chci získat data jen z vlastní Analytics, takže stačí 2 knihovny + klíčový soubor. Převedeno do Grails pro soubor BuildConfig.groovy, tak je to něco takového:

dependencies {

    def googleLibVersion = "1.17.0-rc"

    compile("com.google.apis:google-api-services-analytics:v3-rev74-${googleLibVersion}")

    compile("com.google.http-client:google-http-client-jackson2:${googleLibVersion}")

}

Jenže tohle nejde zkompilovat, chyba je následující:

:: commons-codec#commons-codec;1.6: configuration not found in commons-codec#commons-codec;1.6: 'master'. It was required from org.apache.httpcomponents#httpclient;4.0.1 compile

Po chvíli googlování (žádné řešení jsem nenašel), tak jsem to změnil na tohle:

def googleLibVersion = "1.17.0-rc"

build("com.google.apis:google-api-services-analytics:v3-rev74-${googleLibVersion}")

build("com.google.http-client:google-http-client-jackson2:${googleLibVersion}")

Následně jsem jen postupoval podle návodu od Google (triviální) a napsal jsem i nějaké testy, vše funguje tak, jak má. Když jsem ale zkompiloval aplikaci do .WAR a nasadil na produkční server, tak se aplikace nespustila a v logu byla chyba:

Caused by: java.lang.NoClassDefFoundError: com.google.api.client.json.jackson2.JacksonFactory

Z toho bylo jasné, že nejspíš chybí nějaká knihovna z Analytics, protože nic jiného od Google zatím nepoužívám. Zjistil jsem, že chyba je při změně z scope compile na build. Po přečtení odpovědi ze StackOverflow vyplynulo následující:

build - knihovna je k dispozici jen při buildování aplikace a není k dispozici při běhu

runtime - opak build - knihovna je k dispozici jen při běhu, ale není k dispozici při buildování (např. různé implementace JDBC pro konkrétní databáze).

compile - knihovna je k dispozici jak při buidování, tak i při běhu

Musel jsem tedy změnit scope na compile, jinak to nejde. Chybu s commons-codec jsem pak vyřešil pomocí příkazu grails dependency-report, který vám umožní vygenerovat si graf závislostí a případných konfliktů. Zjistil jsem, že commons-codec je už standardně v Grails, a je tedy potřeba zakázat Google, aby stahoval znova tuto knihovnu. Toho lze dosáhnout následujícím způsobem:

        def googleLibVersion = "1.17.0-rc"

        compile("com.google.apis:google-api-services-analytics:v3-rev74-${googleLibVersion}") {

            excludes "commons-codec"

        }

        compile("com.google.http-client:google-http-client-jackson2:${googleLibVersion}") {

            excludes "commons-codec"

        }

A tohle už funguje správně.

TL;DR:

Pokud chcete použít Google Analytics Reporting API (v3), potřebujete knihovny. Zkopčete si následující řádky do BuildConfig.groovy:

dependencies {

        def googleLibVersion = "1.17.0-rc"

        compile("com.google.apis:google-api-services-analytics:v3-rev74-${googleLibVersion}") {

            excludes "commons-codec"

        }

        compile("com.google.http-client:google-http-client-jackson2:${googleLibVersion}") {

            excludes "commons-codec"

        }

}