Lars Kepler - Paganiniho smlouva

Kniha začíná vraždou dívky na lodi. Dívka měla však smůlu, protože vrah nechtěl zavraždit ji, ale její sestru s přítelem. Od této události se odvíjí celý následující příběh. V knize se proplétají 3 různé příběhy, aby se pak na konci splynuly v jeden. První z nich sleduje osud Penelope Fernandezove s přítelem, kteří prchají před neznámým vrahem. Druhý příběh je novém řediteli Inspekce pro vývoz zbraní Axel Riessenovi, který má nastoupit po sebevraždě předchozího ředitele Carla Palmcrona. A ve třetím příběhu se objevuje postava komisaře Joona Lina známá z předchozí knihy, a který také bude hlavní postavou v následujících knihách. Ten spolu s dalšími policisty vyšetřuje zmíněnou vraždu dívky.
Nakonec se zjistí, že důvod k vraždě je nelegální pokus o vývoz zbraní do země, která podléhá embargu OSN. Důležitou nápovědou, který navedl komisaře k tomuto zjištění, byla fotka, která zachycovala Carla Palmcrona s ředitelem zbrojní společnosti a mafiánem. Lidé, kteří zemřeli nebo málem zemřou v této knížce, věděli nebo tušili o tomto obchodu.

Kniha je napínavá od samého počátku až do konce. Avšak porovnám-li ji s ostatními knihami od stejného autora (nebo spíš autorů), je závěr této knihy nejméně překvapivé. Pachatele se čtenář dozvěděl příliš brzy, stejně jako motiv vražd. V knize se také poprvé některé postavy, které jsou pak v dalších knížkách.

Jinak co mě štve, je fakt, že kniha není dostupná v audio podobě jako další knihy ze série Joona Liny. Nechápu, proč přeskočili zrovna druhý díl v sérii.

Haruki Murakami - 1Q84 (1. a 2. kniha)

Nevím, jak je to možné, ale čím víc knih od něj čtu, tím se mi zdají lepší. Začal jsem v tomto sledu: Sputnik, má láska -> Kafka na pobřeží -> Konec světa & Hard-boiled wonderland -> Norské dřevo -> 1Q84.
Poslední knihou, kterou jsem dočet od něj, je tedy 1Q84, tak zkusím napsat nějaké věci, které mě zaujaly v knize.

Český překlad obsahuje zatím jen 2 části ze 3, poslední by měla vyjít na podzim 2013. To jsem nevěděl, dokud jsem knihu nedočetl a nekoukl se na net. Hodně otázek zůstala nezodpovězená, což ale není nic neobvyklého u Murakamiho. Od začátku sledujeme příběhy 2 lidí - muže a ženy.
Muž se jménem Tengo je rádoby spisovatel a učitel matematiky na škole. Jeho život se změní, když se mu dostane do rukou soutěžní dílo s názvem Kukly ze vzduchu. Protože je dílo napsáno velmi jednoduchým stylem, rozhodne se Tengo spolu s jeho šéfem Komacu, že to Tengo upraví a pak pošlou upravené dílo do soutěže. Přitom budou předstírat, že to vše napsala sama autorka Fukaeri, a oni tak zůstanou v naprosté anonymitě. Dílo vyhrálo první cenu, ale také od té doby se začaly dít divné věci, které se vymyká chápání Tenga.
Žena se jmenuje Aomame a její oficiální prací je sportovní trenérka, ale ve skutečnosti je profesionální vražedkyní. Vždy však popravuje jen muže, které nenávidí ženy (násilníky a úchyly). Jednoho dne si však všimne, že svět okolo ní už není to, co bývalo. Zlom nastává ve chvíli, kdy potká znásilněnou 10-letou dívku, a dostane za úkol zavraždit jejího násilníka. Netuší však, že násilník je tzv. Lídr náboženské skupiny Předvoj, o které se nic neví.

Příběhy se střídají po kapitolách. Zpočátku to vypadá, že vůbec s sebou nesouvisí, ale samozřejmě na konci knihy se jejich osudy protnou. Stejný styl prolínání 2 příběhů, kdy se příběhy střídaly po kapitole, už použil Murakami v Konec světa. Nechápu, jak dokáže ukončit každou kapitolu tak napínavě, že mě vždy naštvalo, když jsem musel přečíst další kapitolu o té druhé postavě. Také se mi líbí, že postavy jsou si podobní v mnoha maličkostech. Např. nejčastěji zmíněná skladba Sinfonietta od Janáčka zní na začátku knihy, když holka jede v autě, pak si ji ještě několikrát pustí doma. Stejnou skladbu hrál chlap na střední škole na činely.

Celá kniha provází velmi pochmurná atmosféra. Oba postavy působí a také jsou velice osamělí, i když žijí ve velkoměstě Tokio. I přesto, že spolu nikdy nemluvili, a jen se drželi za ruce asi 10 vteřin na základní škole, jsou do sebe zamilovaní. Toto zamilování (nebo spíše vzpomínka na sebe, protože se 20 let neviděli) je to, co je drží na živu. I přesto si tuto zamilovanost uvědomili až na konci 2.knihy a chlap začal holku hledat, aby ji nenašel. Holka chlapa viděla z balkóna, a když se po dlouhém váhání rozhodne vyjít k němu z baráku, on už byl pryč.

Tato kniha patří k jedné z nejvíce fantasy knih od něj. Je tu koncept 2 světů - rok 1984 a rok 1Q84. Tyto světy jsou odlišné v maličkostech (např. některé události, které se staly), ale třeba i v počtu měsíců, kdy 1Q84 má 2 měsíce. Ve knize se objevují tzv. Little people, což jsou něco, co uvádí svět do pohybu svými činy, které nejsou ani zlé, ani dobré. Nechybí tu ani telekineze u jednoho z postav. Pak jsou tu kukly, ve kterých se ukrývají daughter, což jsou jakési stíny lidí, které slouží jako vchod do tohoto světa pro Little people.

Jako vždy se tu vyskytují odkazy na různé filmy a hudby a knihy. Překvapivě nejčastější je česká klasika Sinfonietta od Janáčka. Pak si pamatuji ještě song It's Only a Paper Moon. Z filmů je tu Případ Thomase Crowna. Nesmějí chybět ani úryvky z knih (jak by řek XZibit: kniha v knize). Tengo čte Fukaeri část knihy od Antona Pavloviče Čechova s názvem Sachalin; Ze Sibiře. Pak v jiné části knihy Fukaeri cituje asi 10 min část z japonské knihy Příběh rodu Taira.

Stephen Chbosky - Ten, kdo stojí v koutě

V originále The perks of being a wallflower

Knížku jsem začal číst, protože chci vidět film, který byl podle toho natočen. Film má vyjít v ČR jen jako DVD (v kině vůbec nebude, nechápu, páč podle hodnocení csfd.cz má být super!). Původně jsem ani nechtěl číst tu knížku a film jsem chtěl vidět jen kvůli Hermioně, pokud bude mít víc jak 60% hodnocení :D. Pak koukám, film patří mezi top a i knížka patří mezi top knihy dle hodnocení na amazonu, tak jsem si knihu musel koupit a přečíst...

Kniha je zajímavá už svým stylem, ve kterém je napsaná. Je to příběh ve formě dopisů od hlavní postavy Charlie neznámému příjemci. Zatím jsem žádný takový styl nečet, ve škole jsme se učili o Utrpení mladého Werthera, že je také psán jako dopisy.
Příjemcem těchto dopisů je zřejmě rozvážný člověk, který Charlie sám nezná, ale slyšel o něm zmínku během konverzace dvou spolužaček. Myslím, že byl hodně podobný jako sám Charlie. Ale to není důležité.
Charlie (C.) nastupuje poprvé na střední školu. Je mu na začátku knihy 16 let a celá kniha popisuje jeho první rok na střední. C. je introvert, zpočátku nemá žádného kamaráda, to je také jeden z důvodů, proč začal psát tyto dopisy. Postupně se však seznámí s Patrickem a jeho sestrou Sam. Později se z nich stanou C. nejlepší kamarádi s tím, že C. je zamilovaný do Sam, ale ta mu řekla, že ne-e.
V knize je popsán snad vše, co může zažít středoškolák. C. na jednu stranu je hoch, který se hned rozbrečí (zdá se mi to divné, ale C. brečí skoro v každém dopise :D), na druhou stranu se umí brát a není nijak šikanován ve škole. V knize jsou popsány i stavy po LSD nebo po trávě. Zasahuje i do homo témat, kdy z Patricka se vyklube gay a tak. Samozřejmostí jsou parties & girls with boys.
Stranou nezůstává ani C. rodina. C. sestra je v posledním ročníku střední a náležitě si to užívá ve škole i mimo ní, až nakonec musí na potrat. C. bratr hraje americký fotbal na VŠ, takže zde nejsou až tolik příhod s ním. C. matka s tátou jsou na tom podobně. C. teta Helen je ale často zmiňována, jak ji C. má hodně rád apod., ale ten konec to zabil :)
Jako každá správná kniha obsahuje hodně odkazů na další knihy a songy. C. chce být spisovatelem, proto mu jeho učitel dává číst knihy a pak má o nich psát eseje. Taky rád poslouchá muziku a kouká se s rodinou na filmy.
Pokud bych měl shrnout knihu, tak děj není nijak super napínavý. Zajímavější je styl, jakým je děj napsaný. C. je velmi naivní kluk, proto často nechápe a nejde si za svým cílem. Hodně přemýšlí a občas má i zajímavé názory, ale ne zase nijak super zajímavé, za to docela vtipné.

Části, které se mi líbily

datum 1.ledna 1992 (hlavní postava Charlie je v transu po LSD)
A Mark, ten kluk, co mi to dal, se najednou objevil a koukal se na nebe a řekl mi, abych se podíval na hvězdy. Tak jsem se podíval nahoru a stáli jsme pod tou obrovskou klenbou jak v takové té skleněné kouli, co v ní sněží, a Mark řekl, že ty krásné bílé hvězdy jsou ve skutečnosti jenom díry v té černé klenbě, a když jdeš do nebe, to sklo se rozbije, a nezbude nic než nedozírná hvězdná bělost, která je jasnější než cokoliv jiného, a přesto tě z ní nebolí oči. A nebe bylo nesmírné a širé a průzračně tiché a já jsem si připadal maličký.

25.prosince 1991
Když jsem šel nahoru do tátova dětského pokoje a prohlížel jsem si staré fotografie, začal jsem přemýšlet o tom, že byla doba, kdy to nebyly jen vzpomínky. Že někdo opravdu udělal ty fotografie a ti lidé na nich byli zrovna po obědě nebo tak něco.

9.února 1992
Říkala, že dívce jako M.E. bys neměl říkat, že je hezká. Měl bys jí spíš pochválit šaty, protože to, jak se oblékla, je její volba, zatímco obličej si nevybrala.

11.května 1992
A jednomu klukovi říkali "Tonda Honda", protože ho prý na nějaké pitce přistihli, jak masturbuje.

2. června 1992 (Charlie vypráví o části z knihy Zdroj, která se mu líbila):
"Zemřel bych pro tebe. Ale nebudu pro tebe žít."

16.června 1992
Hrozně moc mámu miluju. I když si nejsem jistý, jestli není trochu staromódní říkat něco takového. Myslím, že až budu mít příště narozeniny, koupím jí dárek. Myslím, že by se z toho měla stát tradice. Děti by ode všech dostaly dárky a samy by taky jeden koupily svoji mámě, za to, že tu je. Myslím, že by to bylo pěkné

16. června 1992
"Má to 32 nohou a 1 zub. Co je to?"
"Fronta na pracák v Západní Virginii."

23.srpna 1992
Myslím, že kdybych měl někdy děti a ty by byly nespokojené, nikdy bych jim nevykládal o tom, jak v Číně strádají a takové věci, protože to nic nezmění na tom, že nejsou spokojené. A i když je na tom třeba někdo daleko hůř, nic to nezmění na tom, že ty jsi na tom zrovna takhle. Dobře nebo špatně.

Hudba a filmy z knihy, které možná zčeknu:

The Smith - Asleep
Fleetwood Mac - Landslide
Život je krásný
Mr.Mister - Broken Wings
Harold and Maude

V jedné části (2.února 1992) je zmíněno to, že hlavní postava čte knihu od Burroughs - Nahý oběd. Ze zvědavosti jsem to googlil a ukázka mě dost zarazilla. Více paradoxní je fakt, že kniha je považována za jednu z nejlepších literárních děl 20.století. Made me sick.

Julian Barnes - Vědomí konce

Reakce na sebevraždu jednoho spolužáka, který se oběsil kvůli tomu, že přivedl svoji holku do jiného stavu:

Po dlouhé analýze Robsonovy sebevraždy jsme došli k závěru, že ji lze považovat za filosofickou jen v jistém aritmetickém smyslu: Robson, který měl výhledově způsobit nárůst lidské populace o jednu položku, se rozhodl, že je jeho etickou povinností udržet konstantní počet obyvatel na této planetě.

Odpověď jednoho z postav v knize na otázku, co je historie:

Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.

Hlavní hrdina na začátku knihy odpovídá, že historie jsou lži vítězů. V polovině knihy na konci první části však svůj názor přehodnocuje:

Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Teď už to vím. Jsou to spíše vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.

Napadá mě jeden z rozdílů mezi mládím a pokročilým věkem. Když jsme mladí, vymýšlíme si pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.

Moje kecy:
Po dlouhé době jsem si zase přečetl nějakou beletrii (asi po roce a půl). Tuto knihu jsem zamýšlel koupit v papírové podobě od té doby, kdy dostalo Man Bookerovu (nebo nějak tak) cenu, protože její popis se mi zdál zajímavý. Čekal jsem styl detektivky a la Stieg Larsson, ale nic takového.
Knížka je souhrnem vzpomínek jednoho člověka. Je psána v první osobě stylem vyprávění a rozdělena do dvou částí. Vypravěči je nejspíš přes 60 let. V první části vzpomíná na svá školní a studentská léta. Je občas doplněna o současné názory vypravěče na situace, které se staly před více než 40 lety.
Druhá část knihy se již odehrává v současnosti (nebo v nedaleké minulosti). Vypravěč je už v důchodu a na události ze školních let postupně zapomíná. Jednoho dne ale dostane 500 liber a dopis, které mu připomene staré události. Postupně zjišťuje, že způsobil něco, co ani nezamýšlel, ale zcela se mu to vymklo z rukou.

Kniha je psána docela složitým jazykem. Některé věty jsem musel číst i vícekrát, abych pobral jejich význam. Co se týče děje, tak v součtu je skoro nulový. Na druhou stranu kniha velmi přesně vystihuje myšlenkové pochody člověka. Také se mi líbí způsob, kterým jsou psány vzpomínky člověka. Jak si člověk něco pamatuje detailně a něco zase velmi málo (nebo o tom nevypráví). Asi bych si to měl přečíst znova kvůli tomu, že druhá část knihy hodně odkazuje na první část, a to si až tak detailně nepamatuji.

Jinak celý děj bych shrnul do jednoho slova: "Motherfucker" (tomu ver, a bez jakéhokoliv negativního významu).