Let z ČR do Singapuru byl hodně dlouhý a dělil se na 2 tratě. První trať byla jednohodinovka do Amsterdamu. Jediný menší problém byla změna gate na letišiti V.H., naštěstí jsem si toho všimul včas, protože nějaké slečny se tam také zmateně ptaly. Let z Amsterdamu do Singapuru byl opravdu dlouhý, protože trval 12 hodin, což je asi nejdelší let bez přistání, na který jsem kdy byl. Naštěstí po 12 hodinách také doopravdy skončil a přistál jsem v Singapuru.
Při vstupu do země je nutné vyplnit imigrační kartu, kde kromě běžných osobních informací se vás ptají i na adresu bydliště. Na zadní straně karty je velkým písmem napsané, že se trestá smrtí převoz drog. Jinak stačí mít pas a celníci vám dají razítko na 90 dní bez keců.
K místě ubytování jsem se dopravil taxíkem. Taxík je tu poměrně levné, cena z letiště stojí cca jako v Praze a prý jsou tu poctiví taxikáři. Jel jsem jen jednou, takže nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Ubytování jsem našel na Airbnb. Bydlím ve čtvrti Mt. Sinai, kde jsou hezké vily, auta typu Jaguar, Ferarri a Lexus, a kde bydlí i hodně cizinců. Já ale bydlím v 12-patrovém paneláku s venkovním bazénem (v ceně), pěknou zahradou a restauracemi. Ubytování v Singapuru je poměrně drahá záležitost oproti ČR, protože je to tu hustě zalidněné. Drahá jsou i auta. Mít auto tady je opravdu známkou bohatství. Na rozdíl od ČR si musíte pro pořízení auta se zaregistrovat, a registrace stojí od $S 80 000 výš a platí jen pro jedno auto na 10 let, pak si to musíte obnovit. Pro představu, za tuto cenu můžete koupit v USA nové Porsche. Až po registraci si můžete koupit auto. A pak je tu drahý benzín jak v ČR a často se platí mýtné. Drahé ceny aut je z toho důvodu, aby lidi používali MHD. I tak je na silnicích hodně aut, a některé domy mají dokonce i vícero luxusních aut, co jsem tu zahlídl.
Protože tato čtvrť je poměrně bohatá, tak se asi moc nekrade. Proto je v bytě furt otevřeno ve dne i v noci. Nutno podotknout, že u vchodu k barákům je hlídač, ale pochybuji, že čekuje každého, kdo sem jde. Ale zatím nic neukradli, což je takové zvláštní, když hned v obýváku, kam je vidět z chodby, nechávají MacBooky a tak. Já si pro jistotu zavírám okno do pokoje a zatahuji závěsy.
Autobusy klasicky neříkají stanice a člověk musí mačkat Stop v buse nebo na bus ze zastávky zamávat, aby zastavil. Jízdní řády busů neinformují přesně, v kolik jakej bus jede, ale jen intervaly mezi busy (např. jednou za 15min - 20min).
Metra jsou lepší než v Praze. Stanice jsou klimatizované a obsahují přepážky, takže musíte mít lístek pro vstup do metra. Také je tu sklo, které odděluje koleje od cestujících, takže nehrozí spadnutí, ale také člověk nemůže lehce spáchat sebevraždu. Na některých novějších trasách tu i metra bez řidičů, jednou jsem s tím jel a furt žiju, nejspíš jezdí dobře. V metru jsou i televize. Hlas z metra tu nejen říká názvy stanic, ale také třeba upozorňuje na mezeru mezi metrem a terminálem, aby tam člověk nespadl, nebo když zbystří někoho podezřelého, ať upozorní personál metra, a občas zazní i něco čínsky. Každopádně mluví trochu víc než metro v Praze.
Oficiálními jazyky jsou tu 4: angličtina, čínština, malajština a tamilština. A je to docela znát. Nápisy jsou často ve 4 různých jazycích. Lidi tu často mezi sebou mluví svými jazyky, někteří umí jen svůj vlastní jazyk a ne anglicky. Když jsem byl v restauracích, mnoho lidí na mě mluví čínsky, a když poznali, že čínsky neumím, tak občas řekli pár slov v lámané angličtině, občas jsme přešli na znakovou řeč. Když už mluví trochu anglicky, tak poměrně neslušně, ale prý je to zdejší styl. Např. na vás při objednávání vyhrknou "What do you want?" A mají velmi divnou výslovnost, taková čínská angličtina.
Jinak pokud půjdete na Google ze Singapuru, nabídne vám, který ze 4 jazyků chcete používat.
Někde jsem četl, že wifi v Singapuru je na poměrně vysoké úrovni. To je pravda, a je všudepřítomný, a myslím, že ho mají i v metru. Avšak pro turistu je wifi stejně nemožné chytit jako v Praze, protože pro připojení je nutné se registrovat. Registrace je poměrně otravné, požadují po vás i telefonní číslo, na které dostanete pak přístupový kód. Nakonec wifi zdarma je možné chytit akorát ve Starbucksu, kde stačí jen souhlasit s podmínkami, nebo jako student eduroam (to už ale nemám), všude jinde je nutné se registrovat. Registrace je nutné také pokud chcete koupit dobíjecí SIM kartu. Neexistuje tu, že si koupíte jen číslo a pak voláte. Musíte předložit pas, říct adresu atd. Otrava, já si číslo nekoupím, ještě by mě špehovali.
I přesto, že předchozí odstavec vyzněl poměrně ve style 1984, tak na silnicích to na první pohled nevypadá. Za celej tejden jsem potkal jen jednou nějakého policajta, jak šel na oběd, a to byl možná ještě voják. Jinak tu žádní policajti nejsou, nebo aspoň nepobíhají venku. Ani policejní auto jsem nezahlédl, a ani dokonce sirénu houkat jsem neslyšel. A to ani v centru, kde to poměrně žije. Každopádně jsem se dočetl, že Singapur je 4. na světě, co se týče počtu vojáků na jednoho obyvatele, a dává dost peněz do zbrojení, protože se bojí islámských sousedů Malajsie a Indonésie. Vojáky jsem tu viděl víckrát než policajty, to je fakt. Třeba fungují jako policajti. Nebo místo policajtů fungují kamery. Jsou vidět na každém rohu, na každém vchodu a v každém MHD prostředku.
Důvod, proč jsem sem jel, je teplo. A teplo tu doopravdy je. Přes den teplota dosahuje 32°C ve stínu, takže se potím, i když sedím. Pak večer je docela příjemně, ale i tak si pouštím klimatizaci, abych se mohl přikrýt peřinou. Teplota tu nekolísá, takže každý den je 32°C. Po prvním týdnu jsem zjistil, že předpověď počasí je nepřesné. Dnes (pátek 31.01.) například hlásili s 90% pravděpodobností, že bude bouřka. K poledni spadlo jen pár kapek tak malých, že jsem mohl furt chodit venku. Několik dní z tohoto týdne mělo pořádně pršet, ale ani jeden den kromě pár kapek nic nenapršelo.
Co se mi tu líbí, je mnoho náboženství a multikultůra. Různé náboženství je tu vidět na každém rohu. Často tu potkáváte lidi se zahalenou hlavou a.k.a. muslimky, protože sousední země Singapuru jsou muslimské. Také Indové, Pákistánci a Bangladéšané jsou tu v hojném počtu, a ti jsou zase Hinduisté. Za tu dobu, co jsem byl tady, jsem zašel do jednoho hindu chrámu. Nesmí se tam chodit v botech a kněží byli do půlky těla svlečení. Zajímavá to budovat i náboženství. Samozřejmě tu nechybí všudepřítomní křesťané a jejich kostele, i když tady je to spíše protestantská církev. Čtvrté náboženství, co jsem si tu všimnul, je budhismus nebo spíše čínské pojetí budhismu (který je skoro stejný jak ve Vietnamu). Když už se zmiňuji o Číňanech, nechápu, jaktože je tu čtvrť Chinatown, když Singapur je dá se říct Chinatown sám o sobě. Asi z marketingových důvodů.
S multikulti přichází pozitivní věc, a to žrádlo. Jsou tu snad všechny druhy jídel na světě, podobně jako v NYC, ale s převahou asijských (nečekaně). Žrádla tu lze najít v drahých a luxusních restauracích, kam se asi musí chodit v dlouhých kalhotách a botech (trochu bych se styděl chodit v šortkách a pantoflích), ale jsou tu i pouliční stánky a restaurace a.k.a. asijský styl, kdy stoly a židle stojí na chodnících a chodci musí chodit po silnicích. Zatím jsem tu z místních specialit měl akorát Frog's porridge, což je rýžová polívka a žabí stehýnka. Z multikulti jídel jsem měl třeba malajsijské jídlo, indonéské jídlo, čínské jídlo atd. Jídlo, co mi nechutnalo a nesnědl jsem, jsou smažené mušle s vajíčkem. Ty mušle měly poměrně syrovou chuť, a bylo to tučné jako tuk. Koupil jsem to u stánku, kde nebyla fronta i přesto, že ve vedlejších stáncích byla, což byla možná chyba.
Také jsem se přesvědčil, že Singapur je nákupní město. Obchody tu jsou mega velké, a to tak, že se lze fakt snadno ztratit. A mega velkých obchodů není jen jeden, ale vícero. Hlavní nákupní ulice Orchard Rd jich má dokonce jeden vedle druhé. Tak velké obchody jsem snad neviděl ani v New Yorku, a že tam také byly velké obchody. Hodně se tu prodává luxusní zboží, ale v trochu větším měřítku než na Pařížské v Praze. Např. Cartier tu má dvoupatrový obchod, nebo Louis Vuitton tu má několik velkých obchodů. Nechápu, jak může existovat tolik bohatých lidí. V obchoďácích jsou také super tzv. Food Court, což jsou místa s jídlem. Je to podobné jako v pražských obchodních centrech, jen asi tak 10x větší výběr jídel. Zajímavé je, že k jídlu nejsou zadarmo papírové ubrousky. Místo toho tam chodí nějací lidé a vy si můžete od nich koupit balíček cca za 30 centů (5 Kč). Na wikitravel jsem čet, že jsou to postižení lidé, kteří si takto přidělávají, protože jim stát nedává nebo dává malou podporu.
Singapur je také známé tím, že je čisté. A je to tu doopravdy čisté, dokonce i centrum, kde chodí mnoho lidí, je čisté. Dosáhli to asi tím, že mají velmi tvrdé tresty na všechno, dokonce i na znečišťování. Například ve zdejším metru se nesmí jíst ani pít. Pokud porušíte, hrozí vám vysoká pokuta asi $S 1000. Za celou dobu jsem nikoho neviděl jíst ani pít. Metro ani stanice také nemají nikde žádné nápisy ani grafity, je prostě čisté. Četl jsem o případu, že se sem dostali nějací Rakušané nebo tak, počmárali metro a policajti je chytli. A když je chytli, nejen že je postihla vysoká pokuta, ale i vězení a pak i nějaké ty rány bičem. Takže asi proto tu nikdo nečmárá blbosti po zdech ani po metru.
